Historie klarinetu v kostce část 7


Sdílejte tento článek:Share on Facebook0Share on Google+0Tweet about this on Twitter0Pin on Pinterest0

Různá ladění klarinetu

Klarinet se od počátku svého vývoje vyskytoval v několika laděních. Prvním důvodem byla skutečnost, že klarinet přefukoval pouze do lichých alikvotních tónů, a dalším důvodem také to, že chromatizace klarinetu byla pozdějšího data než u flétny a hoboje a hra ve vzdálenějších tóninách byla technicky a intonačně nejistá. Ladění nástroje udávala především tónina, aby part byl, pokud možno, v tónině s co nejmenším počtem posuvek. Proto se používal B-nástroj pro tóniny s béčky, C nástroj pro tóniny s malým předznamenáním a D-nástroj pro tóniny s křížky. Později se objevuje pro tóniny s křížky A-klarinet, ale důsledně teprve až od W. A. Mozarta. Tato tři základní ladění C, B, A se udržují dodnes, i když C-klarinet uvidíme zřídka. Tyto party se běžně transponují na B-klarinet. Někteří hráči transponují  i party in A, zejména v operních orchestrech, kde je mnohdy málo času na výměnu nástrojů. V poslední době můžeme sledovat snahu o obnovení hry na C-klarinet. Francouzské firmy Selmer a Leblanc i naše firma Amati dnes vyrábějí moderní  C- klarinety.

S velkou oblibou používal C-klarinet Bedřich Smetana v operní i symfonické tvorbě. Smetana se často setkával s C-klarinety u vesnických hudebníků, kteří na tyto nástroje hodně hráli, zřejmě proto, aby mohli hrát z C hlasu houslového, flétnového nebo hobojového bez transpozice. Mnozí badatelé přisuzují Smetanovo používání C-klarinetu jeho snaze po docílení jasnější barvy zvuku, než měl B-klarinet. Tento názor byl ovlivněn Smetanovou nedůsledností v používání ladění vzhledem k tónině. Tento problém je vyřešen ve Smetanově symfonickém díle, které bylo u nás vydáno tiskem v partiturách i hlasech a kde ladění souhlasí s tóninami. Poněkud problematické zůstává Smetanovo používání C-klarinetu v mnoha pasážích operní tvorby, kde ladění nástroje nesouhlasí s tóninou. Např. tóniny E-dur a A-dur v ladění C v orchestrálním tutti nemůžeme považovat za snahu o barevné odlišení jednotlivých ladění.

I barevné odstínění různých ladění klarinetu v díle Richarda Strausse je problematické. Jeho použití C-klarinetu např. v tónině A-dur sice ukazuje na snahu o rozlišení barvy jednotlivých ladění, ale podíváme-li se na takto psaný part očima hráče německého systému, je nám jasné, že tento part nelze transponovat na B klarinet německého systému. Nemá-li hráč k dispozici C-klarinet, musí používat tzv. zpětné transpozice, tj. hrát tento part na A-klarinet o malou tercii výše. Zpětnou transpozici používají někdy hráči německého systému, aby hráli v tóninách s co nejmenším počtem křížků a béček.

Sdílejte tento článek:Share on Facebook0Share on Google+0Tweet about this on Twitter0Pin on Pinterest0